ČSL. OPEVNĚNÍ

Své významné místo v novodobých dějinách Československé republiky získala Borová v pohnutých letech 1935-38., když se stala jedním z klíčových míst v systému opevnění Československých hranic. V podúseku 6/V Borová bylo rozhodnuto o výstavbě celkem 11 objektů těžkého opevnění v linii Náchod, Dobrošov, Borová, Nový Hrádek. Z počtu 11 objektů se 5 nachází v katastru naší obce.

Výstavba počala vyvlastněním pozemků na základě zákona č.63/1935Sb. o vyvlastnění za účelem ochrany státu pro stavbu pevnostních objektů v podúseku 6/V.

Na základě neveřejné soutěže získala zakázku stavební firma ing. Václav Střebský. Stavba objektů NS-60, NS-61, NS-62a, NS-62b, NS-63, NS-64, NS-65, NS-66, NS-67, NS-68, NS-69 byla zadána 17.března 1938 a zahájena 27.března 1938.

Kanceláře firmy byly v obci Borová. Zadávací částka na celý úsek byla 12.469.606,79Kč. Doba výstavby byla stanovena na 250 dní.

Do září 1938 se podařilo stavebně dokončit 5 objektů, u 2 dalších byla vybetonována základová deska a u zbývajících byly provedeny pouze výkopové práce.

V období 2.sv. války byly objekty ničeny německou armádou, která zkoušela účinnost svých zbraní. Části zařízení a vybavení byly odváženy na německá opevnění. Na další zkáze objektů se podepsala sovětská i naše armáda. Další ránu dal "betonové hranici" n.p. Kovošrot. V 50.letech při snaze o získání kvalitní oceli byly vytrhány zbylé kulometné střílny a odstřeleny zvony. Pak nastalo období dlouhého ticha, některé objekty postupně zarůstaly v lesích, jiné používalo místní JZD jako sklad brambor. Teprve počátkem 90.let začala nová historie "betonové hranice". Na Borové slouží bunkry k rekreačním účelům.

... ve vzpomínkách

FRANTIŠEK HEZOUČKÝ - velitel 5./18. hraničářské roty v Borové vzpomíná:

„Obyvatelstvo bylo tehdy evakuováno do vnitrozemí a my jsme se rozmístili po chalupách. Naším úkolem bylo provádět hlídkování na hranicích v okolí Borové a zabraňovat tomu, aby Němci přecházeli do republiky, přepadali hlídky a fotografovali si naše pevnostní objekty. Za tímto účelem jsme pravidelně stavěli stráže, které hlídaly staveniště malých pevnůstek, tzv. řopíků, i velkých pěchotních srubů. Ty v našem úseku nebyly dosud všechny zcela dohotoveny, a ty, co už byly po betonáži, zatím neměly žádné vnitřní vybavení. Bylo sice možné je nouzově obsadit, což se pak za mobilizace v několika případech skutečně i stalo, ale k jejich obraně mohly být použity pouze normální pěchotní zbraně - pušky a kulomety - které měla roty přidělené. Žádné speciální pevnostní zbraně jsme zatím neměli.

Až do vyhlášení mobilizace byla ta část roty, která se zrovna nenalézala ve službě, ubytována v Novém Hrádku. Za mobilizace odpochodovali všichni vojáci do Borové a obsadili jsme náš obranný úsek v jejím okolí.

Po Mnichovu bylo Náchodsko jediným místem našich hranic, které nebylo odstoupeno Německu, a tak jsme i nadále zůstávali na místě a Němce jsme vlastně ani neviděli. Do chalup v pohraničí se začali postupně vracet lidé.”

JAN ŠKODA, který i v době mobilizace pracoval na těžkém opevnění v úseku Kašparka nedaleko Borové, na zprávu o kapitulaci vzpomíná:

„Druhý den po zboření chaloupky nedaleko pěchotního srubu NS-63 "Louky" přišla zpráva, že se všechny další práce na opevnění zastavují. Po několika dnech se však zjistilo, že kraj kolem Náchoda nebude zabrán, a firma proto pokračovala i nadále v práci. Provádělo se odšalovávání, rovnání dřeva, odkopávky, nejrůznější zemní práce, ale to už k ničemu nevedlo. U obou pěchotních srubů NS-63 "Louka" a NS-64 "Osada" se tak např. neudělala kamenná rovnanina, ale jen se k objektům přihrnula hlína.

Když pak v březnu 1939 přišli Němci a zabrali zbytek republiky, vrhli se i na opevnění. Tam, kde byly v objektech osazeny pancéřové zvony, tam je vytrhli a při své důkladnosti nevynechali ani střílny pro kanóny a těžké kulomety. Postupně ničili i stovky řopíků, aby nemohlo dojít k jejich použití proti Němcům. Tyto lehké objekty ničili tak, že umísťovali trhavinu dovnitř a objekty výbuchem doslova roztrhali. Pamatuji si, že jsme při těchto odstřelech museli nechávat otevřená okna, aby nám je tlak z explozí nevyrazil. Při ničení řopíků jsme se však ukrývat nemuseli, to přišlo teprve později, když Němci prováděli pokusné střelby do těžkých objektů.

Ty se odehrávaly snad ještě v roce 1939, kdy na bývalou státní hranici postavili svá děla a stříleli do objektů NS-62a "Cesta" a NS-62b "Studna" nedaleko Borové. Před zahájením střelby odstranili od srubů veškeré zemní obsypy a nechali vyklidit naší obec Borovou, aby se zřejmě nikomu nic nestalo.

Já jsem však odejít odmítl. Okna mého domku směřovala na srub, do něhož stříleli, a tak jsem je otevřel a poslouchal. Najednou jsem zaslechl divný neznámý zvuk a přímo před mými okny cosi spadlo. Když střelba skončila, vyšel jsem ven a začal jsem hledat, co to bylo. Po delší době se mi onen předmět podařilo najít a vykopat ze země, kam se zabořil. Šlo o přibližně 50 cm dlouhou střepinu.

Vzpomínám si, že se při těchto střelbách Němcům jednou podařilo vystřelit tak přesně, že zasáhli oblou hranu srubu, granát se od stěny odrazil a dopadl až v Mezilesí, obci vzdálené plné tři kilometry jižně od Borové. Tam rozbil střechu a strop nějakého domu a Němci to potom museli všechno spravit.”

Použitá literatura: © Eduard Stehlík a Martin Vaňourek: OSMNÁČTÍ HRANIČÁŘI (Mohelnice, 2001)

____________________________________________________________________________________________________________

Lucie Hniková